V létě jsem jezdil na kole nahý vždy při teplotách vzduchu aspoň 25 stupňů a takové teploty naposledy byly (aspoň o víkendu) v polovině září. Tehdy jsem se v myšlenkách se svlékáním rozloučil a dál už jsem jezdil jen oblečený. Začátkem října jsem si na natury.de přečetl, že dva muži se letos na jaře vydali nazí na kolo při teplotě 17 stupňů (ovšem při stálém slunečním svitu), pomyslel jsem si nicméně při tom jen, že jsou to mimořádní otužilci, a dál jsem nad tím nepřemýšlel.

Když se na konci prvního říjnového týdne teplota při slunečním svitu vyšplhala na pěkných 23 stupňů, vydal jsem se na kole k novomlýnským nádržím, aniž bych přitom měl nějaké myšlenky na svlékání, jelikož ten den byl zároveň citelný vítr (kolem 20 km/h). Většina cyklistů byla právě kvůli větru docela nabalená, ale mně bylo na slunci i jen v tričku pěkně teplo a když jsem uviděl pár cyklistů oblečených letně (měli na rozdíl ode mě krátké nohavice), vzpomněl jsem si na ty německé cyklistické otužilce a začala ve mně hlodat myšlenka, že bych mohl vyzkoušet svlečení. Než jsem však dojel na nějaké vhodné místo, zatáhlo se a teplota klesla (vítr přitom nepolevil). Tak jsem se s vidinou svlečení zase rozloučil, ale na břehu jezer jsem viděl pár rybářů svlečených do půli těla, což mi zase myšlenku na nahotu oživilo. Na zpáteční cestě jsem tedy odbočil do lesíků severně od jezer, zkusmo si svlékl tričko a zkusil jet chvíli bez něho. Když jsem se nerozklepal chladem, svlékl jsem si i zbytek oblečení a nahý jsem jel až k výjezdu z lesa, nějaké čtyři kilometry. Teplotně jsem se cítil naprosto v pohodě (mohlo být mezi 21 a 22 stupňů a vítr v lese nebyl tak silný), takže jsem si řekl, že pokud ještě budou podobné teploty, zkusím nahý ujet delší trasu. Koncem příštího týdne naštěstí takový den nastal – sice bylo setrvale zataženo a foukal vítr, byť slabší než před týdnem, ale nejvyšší odpolední teplota měla být 22 stupňů, takže jsem se rozhodl to vyzkoušet.

Vydal jsem se do polí západně od Pohořelic na spíš kratší trasu, kterou (start = svlečení, cíl = oblečení) ukazuje mapa (její poslední třetina byla shodná s koncem poslední zářijové trasy). V praxi byla první třetina trasy bezproblémová, vítr sice foukal (v samém začátku dokonce přímo proti mně), ale nevadil mi, teplotně mi bylo tak akorát (určitě i díky tomu, že jsem byl rozehřátý dosavadní jízdou v oblečení), dokonce navzdory tomu, že přechodně na pár minut i padaly kapky deště. Na polní cestě mezi Kubšicemi a Olbramovicemi jsem ale začal vnímat chlad a už to nebylo tak příjemné jako doposud, třebaže jsem se neklepal zimou, ani husí kůži jsem neměl. Nejspíš poněkud zesílil vítr, ačkoli jsem to jinak (např. na větším ohybu rostlin) nepozoroval, roli mohlo sehrát i to, že jsem nyní vjel do úseku, který vedl po rovině či dokonce velmi mírně z kopce, takže jsem nemusel tolik šlapat a nezahříval jsem se tedy tolik svalovým úsilím. Pocit mírného chladu sice tu a tam na chvíli ustoupil, ale jinak mě provázel zhruba až k Dolnímu šumickému rybníku, kde jsem si všiml, že mi je najednou zase teplo. Protože bylo vidět, že skoro nefouká, bylo to patrně skutečně utišením větru, teplota vzduchu totiž už vzhledem ke druhé polovině odpoledne určitě začala klesat.

Tuto jízdu jsem pojal jako zkoušku, při jaké teplotě vzduchu pro mě bude ještě přijatelné jet na kole úplně nahý. Myslím, že těch zhruba 21 stupňů, které asi byly během této jízdy, pro mě představuje dolní mez, kdy je mi ještě jízda bez oblečení příjemná. Možná, kdyby nefoukal vítr, snesl bych ještě o stupeň nebo dva nižší teplotu, ale bezvětří je stav spíš teoretický, takže s nějakým větrem je třeba vždy počítat, stejně tak s prouděním vzduchu kolem těla díky jízdě samé (však mi taky nejchladněji bylo na silnici u Šumic, kde jsem na rovném úseku a hladkém asfaltu jel rychleji než po polních cestách). Je pochopitelné, že každý člověk má jiné tělo a je jinak otužilý, takže co platí pro mě, nemusí platit pro jiného, nicméně tento příspěvek chápu jako informaci, která může aspoň malinko v nějakém rozvažování přispět těm, kteří třeba o nahé jizdě na kole uvažují.

Pro úplnost ještě doplním společenskou stránku těchto dvou říjnových nahých jízd, moc toho ale k popisu nebude. Při té první kratičké jsem v lese v protisměru potkal pěšího mladého muže, který při chůzi hleděl před sebe na cestu, v mé blízkosti jen velmi krátce zdvihl hlavu, lhostejně na mě pohlédl a zase sklopil oči k cestě. Při té druhé jízdě jsem nikoho ani potkat nechtěl, poněvadž při letních teplotách mi nebylo trapné být nahý, teď v relativním chladu jsem si ale tak suverénně nepřipadal. Naštěstí na trase bylo liduprázdno, i na silnicích bylo velmi málo aut. Když jsem u Šumic odbočil ze silnice na polní cestu, po několika minutách mě předjelo osobní auto terenního typu a jelo dál do polí. Po několika dalších minutách jsem k němu dojel, neboť stálo u okraje cesty. Zrovna když jsem jel kolem, z auta vystupoval muž s cigaretou v ústech a pohledem do mobilu v ruce, velmi zběžně a podle mého dojmu netečně pohlédl na mě a zase se zahleděl do mobilu (už mě viděl nahého zezadu při předjíždění a to ho asi nezaujalo, takže mi patrně už podruhé nevěnoval další pozornost). Pak ještě, když jsem se blížil ke cvrčovickému hřbitovu a tedy samému závěru (nahé části) jízdy, jeli proti mně dva náctiletí kluci na motorkách, jeli nicméně dost rychle (až se za nimi vysoko zdvihal prach z cesty) a měli neprůhledné přilby, takže o tom nemůžu říct nic dalšího.

Ještě třetí říjnový víkend bylo stejné počasí, dokonce vlastně lepší, protože skoro nefoukal vítr a stále svítilo slunce, ale bohužel jsem měl jiné plány, takže jsem si to nemohl zopakovat a u předchozí nahé jízdy zůstalo. Nicméně jsem si potom vzpomněl, že jsem na naturista.cz četl nějaké reportáže o nahé chůzi v chladném počasí, tak jsem si to vyhledal. Jednalo se o noční procházky v Praze kdysi před lety a píše se tam o patnácti nebo třinácti stupních a že nikdo při takové teplotě nezmrzl. Protože podle výhledu počasí měl být říjen nadprůměrně teplý až do konce, i když přes dvacet už být nemělo, řekl jsem si, že se zkusím taky projít nahý při podobných teplotách, abych zjistil, jestli to vydržím nebo ne (všechny své dosavadní nahé chůze jsem uskutečnil při teplotách aspoň 21 stupňů, pokud si dobře vzpomínám na konec jara). Ideální den na to nastal o posledním říjnovém víkendu, takže jsem se do toho pustil. K uskutečnění plánu jsem si vybral lesík (či spíš dva sousedící lesíky) východně od Pohořelic, kam jsem se dopravil na kole, čímž jsem se zároveň zahřál. Když jsem vyjížděl, bylo skoro 14 stupňů a zataženo, vítr foukal poměrně slabý, během jízdy se mraky trochu roztrhaly a chvílemi zasvitlo slunce, takže teplota mohla o stupeň stoupnout. Když jsem si tedy v křoví u cesty schoval a zamkl kolo, svlékl se a vyrazil lesem k jihu, bylo asi těch 15 stupňů. Trasu ukazuje mapa (musel jsem to znázornit takto, šel jsem totiž zčásti po cestách, které na mapě Seznamu nejsou (státní mapa je zrovna v tomto případě přesnější)). Trasa vedla vesměs po rovině a pokud na ní byla stoupání, byla jen mírná, a cesty byly dobré, jen u okraje prostoru, kde se těží písek, jsem musel přelézat bagrem vytvořené haldy. V tom lese je mimochodem bažantnice, takže jsem každou chvíli svou chůzí plašil nějaké bažanty. Nicméně všechny jistě bude zajímat, jak jsem se u toho cítil.

Překvapilo mě, že ihned po svlečení mě nezachvátil pocit chladu. Možná to bylo tím, že jsem na kole toho oblečení na sobě zase tolik neměl (záměrně, abych se za jízdy nepřehřál), takže to mezi oblečeným a neoblečeným stavem nebyl příliš velký rozdíl. Každopádně mi prvních několik desítek metrů chůze bylo lehce chladno, ale nebylo to nepříjemné. Po nějakých dejme tomu deseti minutách se pocit chladu vytratil a mezi občasnými závany lehkého větru (který to mírně kazil) jsem měl dokonce pocit tepelné pohody. Jenže v tom jižním lesíku mi začalo být docela chladno, i husí kůže mi naskočila; tak zima, abych se začal klepat chladem, mi naštěstí nebyla, ale bylo mi tam lehce nepříjemně (jakoby ze všech stran čišel chlad). Vysvětluju si to tak, že doposud jsem šel převážně na rozhraní lesa a pole, zatímco nyní jsem se zanořil do hloubi porostu, a v lese je nižší teplota než v otevřené krajině (jak jsem o tom psal u letních jízd na kole) zřejmě nejen v létě, ale i na podzim (obrátí se to asi až v zimě) – a skutečně se mi zdálo, že při průchodu přes větší mýtiny se okolní chlad zmírnil. Teprve na zpáteční cestě, kdy jsem zase procházel na rozhraní lesa a pole, se mi skoro vrátila tepelná pohoda. Schválně píšu „skoro“, protože na začátku to přece jen bylo lepší – čas totiž plynul, slunce klesalo a nepochybně se nyní už začalo ochlazovat (tipuju, že na konci chůze bylo 14 stupňů). V každém případě až do návratu ke kolu a oblečení mi bylo docela dobře (lépe než v tom jižním lesíku).

Po oblečení jsem se ještě zahřál horkým nápojem z termosky, ale vlastně jsem to ani moc nepotřeboval, vymrzlý jsem tou chůzí, kterou jsem bez zastavení ušel bez několika minut za hodinu a půl a podle mapy měřila sedm a půl kilometru, nebyl. Z této chůze jsem si odnesl závěr, že při pohybu je pro mě spodní hranice snesitelnosti nahoty zřejmě patnáct stupňů (ovšem při jen slabém větru), jeden nebo dva stupně dolů se ještě taky dají vydržet, ale už mi to začíná být lehce nepříjemné. Zase musím zopakovat, že každý člověk má jiné tělo a má jiné meze tepelné pohody, ale přece jen by mou zkušenost někdo v potaz vzít mohl, a to přitom podotýkám, že já nějaký otužilec rozhodně nejsem.

V těch reportážích o pražských nočních vycházkách mě nejvíc zaujalo tvrzení, že zcela nahé tělo má schopnost snášet chlad lépe než částečně zahalené, a na osobní ověření toho jsem byl nejvíc zvědavý, ale vlastně nevím, jestli jsem toho opravdu byl svědkem. Na jednu stranu bych ještě donedávna neřekl, že budu schopný být úplně nahý v patnácti stupních a při tom zimou nedrkotat zuby, na druhou stranu jsem během té chůze neměl pocit, že moje tělo v tu chvíli podává nějaký mimořádný výkon. Ale kdo ví, možná kdybych tutéž trasu při stejné teplotě absolvoval třeba v krátkém tričku a trenýrkách, že bych cítil větší zimu, ale to ověřovat nebudu. (Dokonce jsem našel i reportáž o hodinové nahé chůzi v pouhých osmi stupních, což už mi připadá extrémní, a kdybych při takové teplotě nezmodral jako Šmoula, už bych to od svého těla opravdu považoval za pozoruhodný výkon.)

Zcela na závěr upokojím otázku možných zvědavců, zda jsem při této chůzi někoho potkal. V jižním lesíku jsem viděl záda několika cyklistů, oni mě ale nikoli, a v písečném dobývacím prostoru se pracovalo i o víkendu, ale to bylo nejméně sto metrů ode mě a pochybuju, že si mě někdo všiml. Jinak bylo v lese pusto (až na bažanty a pár zajíců) – a to jsem byl rád, poněvadž jak už jsem uvedl dřív, při letních teplotách mi nevadilo být viděn nahý, ale za podzimního chladu mi to najednou připadá hloupé, třebaže rozumově se to nedá nijak zdůvodnit.

– – – – – –

Dodatečný přídavek:

Četba „Andyckových“ nahých procházek za nízkých teplot mi takříkajíc nedala spát a přiměla mě k tomu, abych zkusil, jak zvládnu ještě nižší teplotu než těch výše uvedených patnáct stupňů (což je mimochodem důkaz, že lidé se opravdu opičí jeden po druhém). A tak jsem den po zveřejnění tohoto příspěvku vyrazil znovu ven za účelem nahé procházky (to už byl vlastně začátek listopadu, takže to úplně neodpovídá nadpisu příspěvku). Měl jsem v úmyslu navštívit opět bažantnici východně od Pohořelic, ale když jsem dojel na místo, slyšel jsem z lesa práskavé rány, které nasvědčovaly, že se tam zřejmě střílí (patrně lov bažantů). Nechtěl jsem riskovat, tak jsem vytáhl mobil a v mapě pátral po náhradním místě. Nakonec jsem se vydal pár kilometrů na sever do lesíka západně od Hrušovan. Svlékl jsem se hned na jeho jižním okraji a vydal se nepříliš používanými cestami na sever a pak stejnou trasou zpět; celkem jsem ušel něco přes tři kilometry za asi tři čtvrtě hodiny. Teplota byla deset stupňů, vítr samozřejmě foukal, a to z jihovýchodu. Že by mi bylo příjemně, říct nemůžu, husí kůži jsem měl celou dobu, ale na druhou stranu jsem se ani chvíli netřásl zimou a dokonce se mi při cestě k severu chvílemi zdálo, že na pár vteřin přestávám chlad cítit. Nazpátek k jihu už mě pocit chladu neopouštěl, poněvadž vítr vanul proti mě, a říkal jsem si „zlatých patnáct stupňů“. Nicméně jediné, co mi na konci vadilo, byly prokřehlé prsty (na rukách).

A jaký z toho je závěr? Že až zase někdo někde uspořádá noční procházku nebo podobnou akci v ne zrovna letních teplotách, klidně se jí můžou zúčastnit i teplomilní a nemusí hned dopředu účast vzdávat, poněvadž já jsem se nikdy neotužoval a uvedené (pro mě) nízké teploty jsem schopen zvládnout.

Po vzoru Andycka ještě přikládám fotografii (tu jsem udělal hned na začátku):

nahá procházka v listopadu

– – – – – –

Prosincový přídavek:

V listopadu už jsem nikde na procházce nebyl, ale trochu jsem trénoval vystavování se chladu doma. V prosinci jsem pak dvakrát navštívil nejmenovaný kopcovitý les, kde jsem pokaždé bez oblečení (a beze svědků, byť poprvé jsem ke konci někde blízko uslyšel zakašlání) ušel zhruba padesát minut – jednou v osmi stupních při lehkém větru, jednou v šesti stupních, když bylo bezvětří. Lehký chlad jsem v obou případech cítil hlavně při delším úseku z kopce, jinak mi kupodivu bylo skoro příjemně. Předposlední den roku, když bylo dokonce celých deset stupňů, jsem opět navštívil bažantnici u Pohořelic a nahý jsem ji procházel hodinu. Vanul lehký vítr, ale nebylo to nepříjemné. Občas jsem narážel na stopy po proběhlém honu (např. nábojnice na cestě), ale v tu chvíli jsem nikde nikoho nepotkal. V nejjižnějším bodě trasy jsem si pořídil fotografii (už se začalo stmívat, ale ještě nebyla taková tma, jak to na fotce pořízené proti světlu vypadá):

venku v prosinci