Na desátou nahou cyklojízdu (to už byl začátek září) jsem se vydal do okolí Rosic. Svlékl jsem se přesně v místě, kde jsem se naopak oblékl při třetí jízdě, tedy na červené severně od dálnice u Ostrovačic, a nasadil jsem si tmavé brýle, které jsem měl po celou dobu jízdy. Po asi kilometru jsem z červené odbočil na západ do polí a jimi jsem dojel k přejezdu přes dálnici severozápadně od Říčan. Po cestách podél dálnice jsem dojel k dálničnímu podjezdu severně od rybníka Splávek. Dál jsem pak jel několik kilometrů zase jako při třetí jízdě, tedy do Javůrku a z něj po takzvané žluté spojce na západ. Na rozcestí jsem omylem neodbočil, ale pak jsem se vrátil na zelenou a po ní dojel k Lesnímu Hlubokému, přejel jsem dálnici, ze silnice vzápětí odbočil do lesa, po lesních cestách dojel k turistickému přístřešku Panský les a od něj vyjel z lesa do Rudky. Tam jsem najel na silnici, po ní dojel na okraj Litostrova, kde jsem zabočil na východ do lesa, sjel jsem do Chroustovského údolí a jím jsem projel k jihovýchodu na silnici, po níž jsem dojel na západní okraj Rosic. Oblékl jsem se na parkovišti naproti vodárenskému areálu na Litostrovské ulici. Celkem jsem nahý ujel 29 kilometrů, jak ukazuje mapa.

Z velké části jsem jel po cestách využívaných cyklisty (i když v mapách tak ne všechny jsou značeny), takže jsem jich potkal povícero, ale od nich (a většinou ani od pěších) jsem si žádných reakcí nevšiml. Od startu až po Javůrek jsem jel skoro pořád v dohledu a hlavně doslechu dálnice a asi kvůli tomu to pořád nebylo ono (třebaže vysloveně napětí nebo nervozitu jsem necítil). Když jsem v Javůrku vyjížděl z boční uličky na hlavní ulici, proti mně jela smíšená dvojice vyššího středního věku. Muž vepředu rukou a slovně zdravil nějaké známé jdoucí po ulici a pak projel bez reakce kolem mě. Žena jedoucí za ním si mě lépe všimla, jelikož se ozvala „Ježiš, co to je?“ Neznělo to pohoršeně, ale jako když si někdo v zoologické zahradě všimne neobvyklého živočicha. U mě kupodivu tato věta způsobila, že jsem se naprosto uvolnil a konečně jsem si začal jízdu užívat, což mi vydrželo až do konce. Další reakci, třebaže bezeslovní, jsem zaznamenal až v lese západně od Rudky. Míjel jsem tam pár středního věku na procházce se psy. Muž se na mě dlouze díval, jak jsem se přibližoval, ale držel psa za obojek, takže by se asi díval tak jako tak, až přejedu, žena za ním nicméně měla při pohledu na mě vysoko zdvižené obočí. Poslední reakce, a to slovní, byla na lesní cestě východně od Litostrova. Nejprve jsem uviděl muže středního věku se psem, hned za ním byl o něco mladší muž na kole (znali se, protože se spolu bavili). Projelo mi hlavou, že bych mohl zkusit pozdrav, tak jsem pronesl „Dobré odpoledne!“, načež muž na kole žoviálním tónem řekl „Ses zapomněl oblíct!“ Já jsem na to stejným tónem zareagoval „Nezapomněl!“ (po asi minutě mě napadla vtipnější odpověď, ale bylo už pozdě – to se mi mimochodem stává často). Cílové parkoviště bylo naštěstí prázdné; zatímco jsem hledal ve stoje u kola v tašce kraťasy, projela po sousední silnici rodina na kolech, ale žádnou reakci jsem od nich nezaslechl. S průběhem této cesty jsem na konci byl velmi spokojen.

Nakonec se mi naprosto neočekávaně (nadprůměrné teploty) poštěstila ještě jedenáctá jízda a protože už byla půlka září, bylo mi tentokrát jasné, že další už rozhodně nebude. Tentokrát jsem si objel oblast kolem Pohořelic, přesněji polní krajinu mezi Pohořelicemi a Miroslaví. Svlékl jsem se v místě, kde jsem se oblékl při deváté jízdě, tedy jižně od pohořelické osady Velký dvůr, a nasadil jsem tmavé brýle (bez nich už jsem po setkání se stopětkou (autobusem) nedal ani ránu). Pak jsem kolem Velkopolského dvora dojel k silnici Ivaň-Pasohlávky, po asi 800 metrů jízdy po ní jsem odbočil na severozápad na polní cestu vedoucí souběžně s rychlostní silnicí a z ní vyjel na silnici jižně od Nové vsi. Popojel jsem k novoveskému hřbitovu a zabočil na polní cestu směr jihozápad. Z ní jsem najel na silnici na Pasohlávky, ale po asi půl kilometru jsem z ní odbočil na západ do polí. Po polních cestách (kolem vrchu Smolisko) jsem dojel k zemědělskému areálu na jihu Jiřic u Miroslavi. Jiřice jsem objel po západním okraji, po silnici jsem dojel do Damnic a pak stejně jako při první jízdě přes pole do Suchohrdel. Tam jsem však nepokračoval po silnici k železniční trati, nýbrž zase přes pole vjel do Našiměřic a z nich pak po polních cestách k Branišovicím. Ty jsem objel ze západu a kolem Horního branišovického rybníka pokračoval na severovýchod do polí až ke kolmé polní cestě, která z jihu míjí Horní šumický rybník. Po ní jsem zamířil k východu, ze severu pak objel Dolní šumický rybník a Pohořelický rybník („Prvas“). Od východního okraje toho posledního jsem zamířil nejprve na sever a pak východ a přes pole jsem tak dojel ke cvrčovickému hřbitovu, kde jsem se oblékl. Celkem jsem ujel svých posledních nahých 46 kilometrů. Mapa tentokrát bude nezbytná, protože přesnou trasu přes pole bych jinak musel popisovat dost dlouho (ostatně bez mapy bych tam při jízdě sám bloudil).

Jelikož převážná část této trasy vedla po polích, celkově jsem potkal velmi málo lidí (např. na zhruba třinácti kilometrech mezi sjezdem ze silnice Nová ves-Pasohlávky a příjezdem k zemědělskému areálu u Jiřic jsem potkal jen jednoho člověka, cyklistu v protisměru); a mimochodem: projel jsem třemi vesnicemi, v nichž bylo na ulicích lidnato následovně: Damnice – ani živáčka, Suchohrdly – ani živáčka, Našiměřice – ani živáčka (bylo to v neděli mezi šestnáctou a sedmnáctou hodinou). Z interakcí s ostatními lidmi stojí za řeč jen tyto: V lese mezi Přibicemi a Ivaní jsem míjel skupinu tří dospělých, z toho jednoho na jakémsi invalidním vozíku s vlastním pohonem. Při předjíždění mladší žena ze sebe vydala „Jé!“, a to takovým tónem, jako když člověk dostane nějaké příjemné překvapení k narozeninám. Mě taková reakce potěšila, takže jsem na ni beze slova zamával. Na polní cestu za novoveským hřbitovem kousek přede mnou odbočilo osobní auto a když jsem pak vyjel kus nahoru, šel proti mně dolů muž vyššího středního věku s puškou v ruce (snad přijel plašit ptáky do vinohradu nebo něco takového). Tvářil se tak nějak mrzutě, nicméně jsem ho pozdravil, on s nevyzpytatelným pohledem chabě odpověděl a šel dál. O mnoho později na polní cestě mezi Damnicemi a Suchohrdly jsem se usadil v turistickém odpočívadle a pustil se do jídla. Za chvíli od Damnic přijel starší muž na kole a sám od sebe mě zdvižením ruky a pak slovně pozdravil. Že jsem úplně nahý, asi neviděl, jelikož jsem seděl za stolem odpočívadla. Poslední, co bych mohl zmínit, je, že když jsem po polní cestě objížděl Branišovice, uslyšel jsem za sebou motorku. Po chvíli mě předjížděli dva mladí kluci (ani ne dvacet), z nichž ten sedící vzadu se na něco díval na mobilu, z čehož jsem usoudil, že mě zezadu fotil. Když mě předjeli, z povzdálí se ten vzadu na mě dvakrát otočil, ale už mě znovu nefotil (já jsem z dosavadního bezproblémového průběhu jízdy byl v dobrém rozpoložení, takže jsem nad tímto v duchu mávl rukou).

Hodně jsem tentokrát jezdil přes pole, ale nebyl to tak hrozný zážitek, jak by se mohlo očekávat. Většina cest byla docela dobře sjízdná, některé až překvapivě dobře (hlavně nebyly rozblácené, jelikož předchozí dva týdny bylo sucho). Navíc mnohé cesty na trase jsou lemovány pásy stromů (větrolamy), takže to fádní polní krajinu celkem oživuje (není to ale rovina, je mírně zvlněná). A hlavně tam byl klid (viděl jsem mnoho zajíců) a skoro pořád jsem byl sám, takže v závěru jsem s cestou byl velmi spokojen.

To jsou veškeré mé zážitky z nahých jízd, nicméně ještě k nim připojím nějaké obecné tlachy.

V první řadě se pustím do úvahy, co bych na základě své zkušenosti doporučil jiným zájemcům o nahou cyklistiku. Zejména pochopitelně jde o to si to užít, takže je nutné vyloučit nebo aspoň omezit rušivé prvky. Proto jako první doporučuju užívat tmavé brýle, pokud to někomu dodá sebedůvěru či jistotu (stejně je většina cyklistů používá tak jako tak). Dále se mi osvědčilo začít cestu v liduprázdném místě a první aspoň kilometr a půl (lépe samozřejmě víc) ujet místy zcela bez lidí – mně vždy počáteční jízda o samotě dodala pocit jistoty a pak už mi ani nevadilo, když se na trase objevili lidi (za předpokladu, že jich nebylo mnoho, větší skupiny mě vždy znervózňovaly). Taky není špatný nápad (který jsem uskutečnil jen dvakrát (z toho jednou v podstatě zbytečně), než mně to vůbec přišlo na mysl) nějaký ten kilometr před místem svlečení odhalit horní část těla, čímž se člověk pocitově připraví na nadcházející úplnou nahotu. Důležitá je také volba trasy – lesní a polní cesty a cyklostezky jsou pochopitelně nejlepší, ale zase přehršel dobře sjízdných jich není a navíc nutno vytvořit souvislou trasu. To znamená, že je zřejmě nezbytné vzít zavděk i silnicemi, v tom případě pak pochopitelně co nejméně frekventovanými (to se ale nedá vždy z mapy snadno odhadnout). Nejsem proti průjezdu vesnicemi (já jsem s tím v podstatě problémy neměl), záleží, jak by to koho stresovalo (já sám jsem v nich vždy úplně v pohodě nebyl, to nepopírám). Když už nepůjdou rozumně objet (nebo projet jen jednou či dvěma okrajovými uličkami), doporučuju vybrat aspoň takové, které se dají rychle projet, to znamená jsou malé a leží v rovině či z kopce ve směru jízdy (nutno tedy pozorně sledovat vrstevnice v mapě nebo si nechat sestavit výškový profil trasy). Kolemjdoucích či kolemjedoucích doporučuju si nevšímat, pokud tedy sami nenavážou kontakt (to se ale nestává), a na případné (patrně vzácné) nesouhlasné pokřikování nereagovat, v rozumnou diskusi se od takových stejně doufat nedá. A žádné další rady mě nenapadají.

Jak jsem uvedl, z jízd žádnou svou fotografii nemám. Náhradou nabízím nějaká videa, na nichž je možno se podívat, jak to vlastně vypadá, když člověk (většinou muž) jede nahý na kole. První video nižší kvality je výsek z nějakého francouzského dokumentu o naturismu (rozvážka pošty po nějakém naturistickém letovisku): nudist mail delivery, pak přidávám video nahé ženy jedoucí po lesní cestě: lesní cesta, další tři videa pocházejí (jak jinak, chtělo by se říct) z Německa; na jednom se pěkně natočil mladý muž při jízdě na kole lesem (bohužel shlédnutelné jen pro zaregistrované): Nacktradfahren, další dvě videa pak pocházejí z natury.de a zachycují část průběhu hromadné naturistické jízdy na kole ve Vestfálsku: Acht Minuten mitradeln a Neun Minuten mitradeln (obě jsou volně přístupná).

Tímto popisy mých letošních nahých zážitků definitivně končí, příště se pustím do už víckrát slibovaných (ne zrovna krátkých) závěrečných úvah. Než na ně nicméně dojde, právě toto místo ještě věnuju subjektivnímu porovnání tří činností, které jsem dělal. Která z oněch tří činností se mi líbila nejvíc? Přemýšlel jsem nad tím, ale jednoznačně to říct nedokážu. Každá má něco do sebe, mně se vlastně nejvíc zamlouvalo, když jsem jich mohl provést víc najednou, konkrétně když jsem po nahém koupání ještě mohl nahý vyrazit na kolo. U nahé chůze jsem zjistil, že velmi záleží na trase. Po tak kilometru mi nahota začala připadat normální a přestal jsem ji vnímat, takže spíš než na ni jsem se zaměřil na okolní scenérii nebo prostě na zdolávání terénu – a pokud toto nestálo za mnoho, nebyl ani můj dojem z chůze valný, nahota-nenahota. A která z těch tří nahých činností pro mě byla nejsnazší a která nejtěžší? Čtenáři by možná tipli, že koupání bylo nejsnazší (to dělá přece spousta lidí), cyklojízda nejtěžší (jde o krajně neobvyklou činnost). U mě to ale bylo spíš naopak. Během chůze a jízdy jsem byl neustále v pohybu, takže případná setkání byla letmá a tudíž jsem si s nimi nemusel dělat příliš starosti (kdo si pečlivě pročte všechny mé zážitky, uvidí, že právě s nahou chůzí a jízdou jsem měl nejmenší nesnáze). Koupání mělo z tohoto hlediska nevýhodu v tom, že jsem byl delší dobu na jednom místě a tedy v kontaktu s ostatními a případní nespokojenci tak měli dostatek času se projevit. Při příjezdu na místo jsem proto vždy přehlédl situaci a zvažoval, kdo vypadá a nevypadá nebezpečně a od koho se mám držet dál, což samozřejmě ne vždy pomohlo. Nakonec nejméně psychicky náročná pro mě patrně byla nahá chůze, a to zejména kvůli trasám, které jsem si vybral. Z velké části jsem se pohyboval po pěšinách, které neustále měnily směr a vesměs byly obklopeny porostem, takže jsem málokdy byl spatřen na vzdálenost větší než pár metrů. Díky tomu jsem si připadal značný čas v takové intimní samotě.