NATURISTA.CZ

Přirozená radost ze života

-

Zpráva o nahotě... – 8

Vložil nenym, 24. Září 2023 - 20:41

Zpráva o nahotě pod širým nebem na jižním Brněnsku a v přilehlých oblastech za rok 2023 – 8

 

Další (čtvrtá) nahá cyklojízda následovala po koupání v hrotovickém koupališti, po jehož skončení jsem se aspoň trochu přioděl, jelikož jsem si netroufl kolem největšího seskupení koupajících projet úplně nahý. Svlékl jsem se na západním okraji Horního nového rybníka (chtěl jsem už na jeho východním okraji, ale pořád tam někdo chodil) za okrajem tamní malé chatové osady. Pak jsem jel lesem na západ k přístřešku u kapličky a pak asi 800 metrů na jih po široké Boříkovské cestě, z ní jsem odbočil na západ dolů k Račickému potoku a kolem lesních rybníků jsem dojel k rozcestníku Mstěnice – odbočka, kde jsem na chvíli u turistického přístřešku zastavil a pojedl. Pak jsem pokračoval na východ kolem zaniklých Mstěnic k Novým dvorům, podél severního okraje Rouchovan k silnici, po ní k východnímu okraji areálu dukovanské elektrárny a pak po polní cestě podél kolejí a kde se Energetická cyklotrasa potkává se zelenou turistickou trasou, jsem se oblékl. Byla to oproti ostatním kratší trasa, měla jen malinko přes 15 kilometrů (mapa), ale byl jsem s jejím průběhem spokojen, jelikož jsem za celou dobu skoro nikoho (a hlavně nikoho otravného) nepotkal. Celou cestu jsem se obešel bez tmavých brýlí (ani jsem je s sebou neměl).

V lese u Hrotovic jsem se zastavil u jedné naučné lesnické tabule a když jsem dočetl, uviděl jsem ve vzdálenosti asi 80 metrů přibližovat se dva lidi na kole. Kdybych se teď rozjel, měl bych je kdoví jak dlouho za zády, což nemám rád ani oblečený. Rozhodl jsem se tedy nechat je přejet a ještě jim dát náskok. Oba, muž a žena mladšího středního věku, kolem mě projeli mlčky, ale žena, když si myslela, že jsou mimo doslech, začala na muže hovořit. Rychle se vzdalovali, ale první větu jsem ještě zaslechl: „Viděls to?“ Nedaleko Mstěnic jsem pak narazil na muže přes šedesát let věku na kole. Ze vzdálenosti několika metrů nevýrazně pronesl něco krátkého (slovo nebo dvě), čemu jsem nerozuměl, ale co jsem považoval za pozdrav, takže jsem pozdravil. Muž vrhl pohled na mé tělo a mlčky pokračoval v jízdě k brodu přes Račický potok. Netvářil se ani pohoršeně, ani pobaveně, ani zaraženě, spíš tak nějak dobromyslně. Mně se v tu chvíli vybavil bonmot, že na smrtelné posteli lidé nejvíc litují hříchů, které v životě nestihli spáchat. Kdo ví, třeba mi ten muž záviděl (já mám obecně sklon očekávat od lidí spíš to horší, takže je zajímavé, že tentokrát tomu bylo naopak).

Kratší byla i moje pátá cyklojízda bez oblečení. Byl jsem se koupat v přehradě na Chvojnici a rozhodl jsem se na kole prozkoumat zbývající část turisticky přístupného údolí říčky Chvojnice, kterou jsem ještě neznal. Původně jsem se po koupání ani nechtěl oblékat (přítomen byl jen smíšený pár vyššího středního věku), ale když jsem byl ve vodě, k hrázi přišla dětská skupina (asi nějaký tábor) vedená mladými vedoucími a já jsem nechtěl pokoušet osud (to už bylo po zkušenosti od Tavíkovic). Oblékl jsem si tedy kraťasy, projel mezi dětmi a za nejbližšími stromy je zase svlékl. Jel jsem nejprve po západním okraji přehrady na sever k silnici, vjel jsem do Hlubokého, za ním jsem odbočil na silničku ke kompresní stanici v lese, přes Horní Lhotici jsem dojel na jih do Kralic nad Oslavou, tam jsem zabočil do ulice Na výhoně a po ní dojel k Olšinskému mlýnu a po modré jsem jel údolím dál na jih (na kole se to projet dá, ale jsou tam brody) až ke mně už známému rozcestníku Sudický potok, odkud jsem zase pěšky vyšel nahoru z údolí a oblékl se na hranici lesa. Celkem jsem nahý ujel (v závěru i ušel) 15 kilometrů, jak ukazuje mapa, i tentokrát jsem se obešel bez tmavých brýlí.

Nepočítám-li provoz na silnicích a pár lidí v ulicích vesnic na trase, nepotkal jsem za celou dobu nikoho kromě dvou mladších žen se psy u Olšinského mlýna. Ty jsem pozdravil, ony klidně odpověděly a to bylo vše.

Na následující nahou cyklojízdu nevzpomínám rád. Předcházelo jí koupání v nádrži U Kadlecova mlýna, které se naopak velmi vyvedlo. Po koupání jsem v kraťasech dojel na severní okraj nádrže a přejel na druhý břeh Říčky k rozcestníku Pod hrádkem – pod hrází. Tam jsem počkal, až nikdo nebude v dohledu, svlékl se, nasadil tmavé brýle a zamířil Mariánským údolím na jih. Jel jsem stále po modré až na její konec u rozcestníku Vinohrádky – rozcestí u silnice nedaleko Velatic. Odtamtud jsem po silnici pokračoval na kraj Šlapanic, Šlapanice jsem projel po okrajových ulicích, po cyklostezce jsem dojel na kraj Kobylnic, po další cyklostezce pak do Sokolnic a dál do Telnice, z Telnice pak po silnici přes Otmarov do Rajhradic, kde jsem se na kraji zástavby u silnice oblékl. Celkově tato trasa měla 23 a čtvrt kilometru a znázorňuje ji mapa.

Na cestě podél východního okraje nádrže nikdo nebyl, takže začátek vypadal nadějně. Dál na jih však lidí na cestě oproti mým předpokladům citelně přibylo a z jejich množství jsem začal být nesvůj. Proplétal jsem se tedy mezi nimi a doufal jsem, že budu co nejdřív venku z údolí. V jednom místě jsem dojel skupinu, asi rodinu, která byla roztažena téměř přes celou šířku cesty. Zcela nalevo šla puberální holka a mezi ní a svahem byla mezera, kam jsem s kolem zamířil. Ona však těsně přede mnou udělala úkrok do oné mezery a já jsem měl co dělat, abych zabrzdil. Ze skupiny někdo pronesl větu ve smylu „Vidíš, málem jsi do něho narazila“. Tuto větu jsem neslyšel, ale že zazněla, vyvozuju z toho, že nějaká žena dodala „A ještě do takovýho hnusáka škaredýho“. Já jsem na tuto urážku nereagoval, jelikož jsem na sebe nechtěl poutat další pozornost, šlápl jsem do pedálů a pokračoval k jihu. Že jsem byl označen za škaredého hnusáka, se mě pochopitelně dotklo a dost mi to srazilo náladu. Vybavilo se mi sice po chvíli přísloví „Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem“, navíc jsem si řekl, že se mi zase potvrdilo pozorování, že lidé, kteří se sami nenamáhají s ohledy vůči jiným (zabírali si zbytečně moc prostoru, ač viděli, že jdou po frekventované cestě, kde pořád v obou směrech někdo chodí a jezdí), mají nejhlasitější připomínky k chování ostatních, ale to mi náladu nevylepšilo a už jsem se nebyl po většinu zbývající cesty schopen uvolnit. Když jsem byl někde před Zukalovým rybníkem, uslyšel jsem za sebou dívčí „ježišmarja“, které znělo spíš překvapeně než pohoršeně, pak už ale nic dalšího. Když jsem na nejbližším rozcestí zastavil, abych se podíval do mapy, kam mám jet dál, předjela mě mladá dvojice a dívka, zřejmě autorka onoho „ježišmarja“, právě říkala mladíkovi vedle sebe: „… tak já bych se neoblíkala, né?“

Mezi výjezdem z Mariánského údolí a Šlapanicemi byla cesta poklidná a bez stresu, ale od Šlapanic zase znatelně na trase přibylo lidí; zejména mě překvapilo, kolik lidí bylo na cyklostezkách mezi Šlapanicemi a Telnicí. A tak jsem si vyslechl několikerý smích (jednou skoro až hurónský) a nějaké to „ježišmarja“, ale zatímco jindy bych nad tím pomyslně mávl rukou, tentokrát mi to vadilo (pořád ještě ve mně doznívala ta urážka z údolí). Uvolnil jsem se teprve na okraji Telnice, když jsem před sebou uviděl krásně pustou silnici do Otmarova, po níž jen sem tam projelo auto. Z této jízdy jsem celkově neměl dobrý pocit, a to ačkoli jsem se na ni těšil (cyklisticky jde o pěknou trasu, ostatně proto jsem si ji taky vybral). Aspoň jsem ale měl poučení pro příště – pokud si chci užít jízdu na kole bez oblečení, nesmím se vydávat do míst, kde se dá čekat velké nakupení lidí (já jsem ho ale právě nečekal). (Aby ale nebyla mýlka: já netvrdím, že tato trasa je obecně nevhodná pro nahou cyklojízdu; ona je nevhodná pro mě, ale někdo jiný, kdo si méně dělá z lidí okolo, by ji nahý s úspěchem projet mohl.)

 

(úvodní část, předchozí část, následující část)
4